Jak je to možné, že se stejnou logikou a se stejnou úrovní znalosti přírodních věd docházíme k tak rozdílným závěrům.
Má náš svět, vesmír, veškerá flora a veškerá fauna svého Stvořitele, tvůrčí, organizující Inteligenci, nebo vzniknul spontánně, náhodně, samovolně z ničeho? Pokusme se tuto otázku vyřešit.
Začněme otázkou, co rozumíme pod pojmem Bůh. Zcela obecně od nepaměti pro člověka tento pojem představoval tajemnou, nekonkrétní úctu k… (Tomáš Halík, Marek Orko Vácha) Z tohoto pohledu dnešní člověk má spoustu svých bohů, na které spoléhá. Jsou to peníze, bohatství, sex, drogy, zážitek, moc, sláva, ale i dobře se najíst, popít a pokouřit. Na tyto svoje bůžky spoléhá a důvěřuje tomu, že mu přinášejí štěstí a spokojenost. To však není to, na co se ptáme.
Pro prehistorického i historického člověka byla tato tajemná Úcta spojovaná s určitou Silou i jistotou budoucnosti svého kmene, zárukou budoucnosti svého národa, na niž se spoléhal a důvěřoval v Její pomoc. Odedávna si tuto svoji tajemnou Úctu člověk polidšťoval a zhmotňoval v podobě sošek a obrazů a vytvářel si tak jakési zástupné bohy, kteří byli nositeli jeho Úcty.
Uprostřed běžného mnohobožství byli vyjímeční Židé, kteří vyjadřovali úctu k jedinému Bohu. Tu původně primitivní tajemnou Úctu si ztotožňují s pojmem Bůh a mají zakázáno si Jej zhmotňovat do konkrétní představy. Na otázky po Bohu odpovídá Písmo „Já jsem, který jsem!“ (Ex3,14) Přesto ale je možné s tímto Bohem plným tajemství již vést dialog, modlitbu.
V křesťanském pojetí se Bůh jedinečným způsobem zhmotňuje v podobě Spasitele Ježíše Krista. Stará židovská tradice uchovaná v židovské literatuře prorokuje příchod Spasitele pod mnoha tajemnými obrazy. Najednou je zde Ježíš z Nazaretu, který se dle tradice zrodil z bezúhonné, hříchem neposkvrněné Panny, moudrý, vzdělaný člověk, který asi tři roky chodí po Izraeli jako potulný kazatel, který o sobě proklamuje „Já jsem cesta, pravda a život!“ (Jan14,6), nekompromisně kritizuje lidské zlořády zejména v oblasti náboženské, poštve si proti sobě ctihodné farizeje a zákoníky a končí svůj život nejpotupnější a nejbolestivější smrtí, smrtí nejubožejšího otroka, smrtí ukřižováním. Jeho pozemský život končí absolutním krachem. Umírá jako psanec a vyděděnec, opuštěn lidmi i Bohem. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil!“ (Mar15,34) Ale umírá smířen se vším. „Otče, do Tvých rukou poroučím svého ducha!“ (Luk23,46)
Po uložení do hrobu je jeho hrob třetí den prázdný. „Ukradli nám Pána“ (Jan 20,2) zděšeně volají ženy vracející se od prázdného hrobu. Tu se rozpomínají apoštolové na jeho slova „Zbořte tento chrám a já jej ve třech dnech vystavím!“ (Jan2,19) a shromažďují Jeho výroky a střípky z Jeho života, které jsou postupně sepisovány. Jeho zmrtvýchvstání vyjevuje Jeho Božství. Přemohl smrt. To člověk nedokáže. Ježíš je Bůh. Ale jen pro někoho. Pro druhého toto Jeho velikonoční vítězství nad smrtí není vnímáno jako Božství Ježíše Krista, ale je pro něj nadále neuvěřitelnou a nedůvěryhodnou pohádkou.
Křtí se ve jménu Boha Otce i Syna Jeho i Ducha svatého. Židovský monotheismus se dostává do konfliktu s trojjediností Boha. Muslimové v tom mají dodnes problém a vnímají křesťanství jako polytheistické. Křesťané jsou vychováni v tom, že Bůh je jeden, ale ve třech osobách. Jde o jeden z nevysvětlitelných paradoxů křesťanství.
Po smrti Ježíše a Jeho zmrtvýchvstání se formuje Církev, kterou založil (Mat 16,18). Bůh si stále zasluhuje úctu, i když byl zhmotněn do podoby Ježíše Krista, protože člověk Ježíš je vnímán jako Bůh, který se snížil k člověku, aby jej zachránil před vlastním sebezničením.
Tyto poslední dějiny té doby jsou zaznamenány v evangeliích, dopisech apoštolů a v Janově Zjevení písemně, ale záhy jsou zhmotňovány do soch a obrazů. Tím je nahrazováno lidem Písmo v době, kdy většina lidí neuměla číst. V průběhu staletí se postupně rozvíjí mohutná lidská nadstavba toho tajemného „Jsem, který jsem!“ Z dnešního pohledu se otevírají věcné i bizardní spory a z filosofie se odděluje teologie.
Přispěním především biskupa Augustina a řeholního bratra dominikánů Tomáše Akvinského dochází ke slučování starověkých filosofických moudrostí s židovskými moudrostmi a s křesťanstvím. Hledáme rozumové důvody Boží existence. Ta původní tajemná Úcta již v podobě osobního Boha se nám racionalizací humanizuje a zpředmětňuje v křesťanské filosofii a teologii.
Do této doby je Bůh vnímán jako AXIOM, o kterém nemá smysl diskutovat. BŮH JE a tečka! Axiom prostě je, platí a nelze pochybovat o Jeho bytí.
Jenže Augustinem a Tomášem Akvinským je otevřena éra, ve které člověk chce uchopit Boha rozumem. Člověk se pokouší porozumět Bohu jako Stvořiteli světa. Ze stvořeného světa můžete poznávat Boha! (Řím1,20) Svět je obraz Boží a skrze tento obraz je Bůh poznatelný, jako je poznatelný malíř ze svého obrazu. Jak moc je poznatelný malíř ze svého obrazu? Hodně málo! Ale je samozřejmé, že pokud máme obraz, lze logicky předpokládat malíře. A tak vlastně svět je důkazem toho, že musí být jeho Stvořitel. Dodnes to někteří z nás takto vnímáme. Nebo pozorujeme krásu kolem sebe a hledáme jejího Tvůrce. (Marek Orko Vácha)
Tóra, židovské mudrosloví a texty Nového Zákona s námi hovoří v obrazech, jinotajích a paradoxech. To vše se dostává do teologického myšlení včetně těch logicky nesrozumitelných paradoxů. Bůh je nejvyšší Dobro, ale připouští zlo. Bůh v Osobě Ježíše Krista zlo neřeší, naopak jej dobrovolně přijímá. (Marek OrkoVácha) Bůh je nejvýše dobrý, spravedlivý, ani vlas nespadne z mojí hlavy bez Jeho vědomí, ale já tady nevinně trpím. Proč? Proč jsou války? Proč jsou hladomory? Není zde rozpor?
Voltaire z toho logicky vyvozuje, že Bůh nemůže být. A přichází osvícenství, které boří ideální obraz dokonalého Boha, jak byl tradován. Descartesovy pochybnosti o lidském myšlení již nestačí. Pochybuje se o samotné existenci humanizovaného Boha. Je člověk obrazem Boha nebo Bůh obrazem člověka? A tyto pochybnosti řešíme dodnes.
Dělíme se na věřící a nevěřící. Věřící usilují o průkaz Boha na základě důkazů tomismu a neotomismu, na základě přírodních věd s Maritainem, na základě údivu a pocitu krásna (Augustin, Vácha). Ze stvořeného díla věřící usuzuje na svého Stvořitele.
Ale všichni vnímáme, že nejde o exaktní, nevyvratitelné, logické důkazy v pravém slova smyslu. Proto věřící mluví o cestách k Bohu. Nevěřící ve své argumentaci vycházejí z exaktních přírodních věd a snaží se prokazovat, že tento svět a jeho přírodní zákony žádného Stvořitele nepotřebují. Ani člověk ve svých společenských vědách Boha nepotřebuje. Proto Bůh není. A tak k původnímu axiomu o Božím jsoucnu stavíme antiaxiom, že Bůh není. Ale exaktně dokázat Jeho neexistenci není možné, stejně jako exaktně dokázat Jeho existenci. Prohlásit, že neexistence Boha je evidentní, je značně neexaktní, nevědecké. A tak BŮH NENÍ se stává novým axiomem.
Cestu k těmto pochybnostem otevřeli věřící apologeti tím, že udělali z té původní tajemné Úcty „boha mezer“. Co nedokážeme vysvětlit v přírodních vědách, to je Boží tajemství. Jenže přírodovědci odhalují jedno tajemství za druhým a mnozí ve svojí pýše jsou přesvědčeni, že jednou odhalí úplně všechno. To také evidentně není pravda. Někteří z nich si uvědomují, že čím více objevujeme, tím více odkrýváme nepoznaná tajemství, a tím více prostor pro „boha mezer“ mizí. A to je i z hlediska věřícího člověka dobře. Bůh mezer není Bůh, jak byl chápán odedávna. Nezaslouží si naši úctu. Bůh mezer může být jen berličkou pro slabochy.
Bůh tedy je evidentní, nebo zůstává tajemný? Je nebo není? Je to problém pro nejrůznější vědce, kteří jsou zvyklí myslet přísně exaktně. Přes veškerou snahu vědců z obou táborů, věřících i nevěřících, existenci Boha exaktně nepotvrdíme ani nevyvrátíme přesto, že apoštol Pavel píše o tom, že Boha lze poznat ze stvořeného. (Řím1,20) Na tom stavěli tomisté, neotomisté, Maritaine a řada dalších filosofů a teologů. Jejich logické stavby jsou stále pro exaktně myslící nevěřící nepřijatelné.
Boží svět tak stojí mimo racionalitu našeho myšlení. Každý věřící může dojít k okraji lidského poznání, ale ten skok do Boží iracionální náruče musí udělat každý sám svou zvláštní, osobní cestou, která pro druhé nebývá akceptovatelná. Jak může sdělit svoje osobní poznání, že jej Bůh vede životem? Jak může vysvětlit, že jej objímá taková spousta náhod, že je považuje za Boží vedení? Jak může vysvětlit neobvyklý osobní zážitek, který u něho vyvolává Údiv a Úctu. Toto poznání je logicky nepřenositelné. To je Dar, který neobdarovaný ani obdarovaný nemůže pochopit. Proto cesta věřícího je pro racionálně myslícího nevěřícího nepoužitelná.
A tak se smiřme s tím, že jsoucno Boha nám exaktně nepotvrdí ani přírodovědci ani prostí věřící. To nám přirozeně vyvolává otázku, proč má Bůh zájem zachovat si svoje tajemství. My na Jeho místě bychom Mu jistě ukázali, jak se domoci úcty. Třebas i falešné, předstírané. Proč Bůh to tak nedělá?
Jako laik si dovolím zhutnit teologii do velmi zjednodušující teologie. Myslím, že nepobouřím ani laiky ani teology, když řeknu, že Bůh je Pravda, Láska, Svoboda, Spravedlnost… Nechť si to každý sám pro sebe přebere! Člověk by měl být obrazem Boha, obrazem v hledání Pravdy, obrazem v plodné Lásce, obrazem Boží Svobody a Spravedlnosti.
Svoboda člověka je tím odleskem Svobody Boha. A je mi tudíž srozumitelné, pokud se takto Bůh chová k člověku. Bůh neutváří žádnou moc k tomu, aby znásilnil člověka v jeho myšlení. Člověk je tak svobodný i ve své víře a úctě k Bohu. Ano, varování pro nevěřící tady je. A mně se jeví také jako pochopitelné. Úcta věnovaná jinému bohu je pro člověka smrtící.
Co to je víra v Boha? Pozoruji, že to není soubor katechismových pravd. Katechismus prakticky žádný věřící nezná v jeho celosti. Většinou ani neví, jak se liší ve svých katechismech jednotlivé křesťanské denominace. Naše víra je převážně způsob našeho života, který jsme přijali nejčastěji od svých rodičů. Víra je způsob života našeho společenství. A to platí nejen o křesťanech, ale i o židech, muslimech a všech náboženstvích.
Prostý, obyčejný věřící svoji víru prostě žije a věroučné a mravoučné spory nechává filosofům a teologům. Křesťanské teology nyní čeká revize mravouky i věrouky, aby opět byl umožněn skutečný ekumenický dialog mezi křesťanskými denominacemi i ostatními náboženstvími včetně ateistů. Aggiornamento Druhého vatikánského koncilu nám tuto cestu umožňuje.
Existuje tedy nějaké řešení této základní otázky po Boží existenci, když ani přírodní vědy ani osobní poznání nepřinášejí exaktní, logickou odpověď přijatelnou pro všechny myslící bytosti? Pokusím se o to.
Tezi BŮH JE stavím jako lidský AXIOM, který platí od nepaměti. Nepotvrditelný, nevyvratitelný, daný a priori. Když se tento axiom potkává s racionálním osvícenstvím a selháváním garantů rozvíjejícího se teologického myšlení, člověk si vytváří protikladný axiom BŮH NENÍ, který je stejně nepotvrditelný a nevyvratitelný.
Tudíž víra v oba tyto axiomy je mimo logiku. Během života potkáváme oba dva tyto axiomy, BŮH JE i BŮH NENÍ. Za svůj vlastní přijímáme ten, který je nám předán s větší láskou, která nám pro nás iracionálně stvrzuje jeho věrohodnost. Navíc každý věřící zná Dar víry, který individuálně potvrzuje axiom BŮH JE, který je však pro nevěřícího nepochopitelný a nepřijatelný.
Na závěr zdůrazňuji, že existence Boží je exaktně, racionálně neprokazatelná. BŮH je axiom daný, nevyvratitelný. Ale stejně exaktně a racionálně neprokazatelná je neexistence Boha. Antiaxiom BŮH NENÍ je reakcí na požadavek racionálního uchopení Boha. Ale Bůh je neuchopitelný v tom pozitivním i v tom negativním slova smyslu. To, že Bůh není racionálně uchopitelný, ještě neznamená, že Bůh neexistuje.
Neuchopitelnost Boha není jen problémem filosofů a teologů. Neuchopitelnost Boha je problémem každého z nás. Nejen těch, kteří se vznášejí ve filosofických výšinách, ale i těch, kteří jen svoje náboženství prostě prožívají. Neuchopitelnost Boha přirozeně přináší skepsi a pochybnost o Jeho existenci.
Každý z nás si také někdy klademe otázku, zda Bůh vůbec existuje. Nestyďme si to přiznat. A není to výdobytek až doby osvícenské, která staví na racionalitě, na tom, na co si mohu sáhnout. Vždyť i mnozí svatí přiznávají svoje temné noci, kdy se jim Bůh ztratil. A konečně i Ježíš Kristus na kříži volá: „Bože můj, proč jsi mne opustil!“ (Mar 15,34)
BŮH je tedy AXIOM. Je plný nepochopitelného tajemství, se kterým se člověk vyrovnává od prehistorie. Exaktně Jeho bytí nedokážeme ani potvrdit, ani vyvrátit.
K čemu jsou tyto myšlenky v dnešní postmoderní době dobré?
Víra v Boha se dnešnímu člověku jeví jako nemoderní, nepotřebná, zbytečná. Svět se nějak vyvíjí a život nějak plyne bez našeho přičinění. Boha vůbec nepotřebujeme. Vždyť i někteří z těch, kteří nám předávali víru, se chovali, jako by Boha nebylo, bezostyšně hřešili, což vyvolává v nás pocit, že v Boha vůbec nevěřili. Nabýváme přesvědčení, že všechno plyne jakýmsi samospádem kamsi.
Team neuropatologa MUDr. Františka Koukolíka dospěl k poznání, že člověk je naprogramován k sebezničení. Pokud uvěříme této tezi odborníků a přijmeme ji jako pravdivou, pak otevíráme potřebnost pradávného axiomu BŮH JE. Uvědomíme si, že člověk je hříšný zmetek, který potřebuje spásu, kterou mu nabízí Ježíš Kristus.
Nemá smysl bádat, kde se ten axiom BŮH JE v prehistorii vzal, ale má smysl tento axiom znovu přijmout a promýšlet, jak tomu sebezničení člověka předejít.
Je moje úvaha rozumná? Přináší něco k současnému myšlení?
Pokud přijmeme, že BŮH JEST a BŮH NENÍ, jsou dva neprokazatelné AXIOMY, pak se nám prostým způsobem vysvětlí řada nesrozumitelných myšlenek na toto téma.
Vysvětluje nám to tu podivnou věc, že pokud stejně kvalitní přírodovědci zabrousí do filosofie a snaží se odvodit teologické závěry, jeden přírodovědec ze svých přírodních poznatků dovozuje, že Bůh jest a druhý, že Bůh není, a vzájemně si své teze snaží vyvracet. Proč? Protože oba usilují prokázat jeden z axiomů, které v mládí vstřebali jako s přírodní vědou nesourodou premisu. Pokud však jde o axiom, nemohou být úspěšní.
BŮH jako AXIOM je pro mne novum. Nikde jsem nic takového neslyšel ani nečetl. Toto neuráží mne ani moji víru, neumenšuje Boha přede mnou. Nadále mi umožňuje vnímat Boha jako Osobu, se kterou mohu vést dialog. Osvobozuje mne od potřeby důkazů Jeho existence. Jeho bytí či nebytí je exaktně neprokazatelné. Bůh prostě je. Mně tento axiom byl předán v šesti letech. Deo gratias!
Tomáš Halík je mistrem žonglování s křesťanskými paradoxy. Po aggiornamentu druhého Vatikánského koncilu se otevřel poctivému dialogu s představiteli všech náboženství včetně ateistů. Je schopen komparovat křesťanskou teologii se všemi filosofy a teology. Přiznává, že víra v Boha vychází z potřeby člověka: „Chci, abys byl…“ Pro jeho upřímnost a otevřenost nepřekvapuje, že je čten a uznávám po celém světě. Spolu s papežem Františkem a řadou teologů i laiků je základem vnímání Ježíše Krista pro budoucí staletí.
Přijetí opačného axiomu BŮH NENÍ je dnes moderní. Dnešní člověk Boha nepotřebuje. Přemýšlet o Bohu je ztráta času. Pokud však je člověk skutečně naprogramován k sebezničení, pak potřebuje právě tu v současnosti tolik opovrhovanou Spásu. Zde nejde o spásu individuální, ale kolektivní. Dnešní člověk volí, zda bude jako biologický druh na světě pokračovat, nebo bude zničen.
Seminární práce na U3V
